POLŠTÁŘE
V hlavní síni zenového kláštera byly dva druhy polštářů, uložených ve velké skříni v rohu místnosti. Pro každý druh shromáždění bylo jiné uspořádání polštářů, a tak vždy před zahájením se polštáře vyndaly ze skříní a naskládaly se na vysoké hromady podél zdi. Odtud už bylo snadné rychle je rozdělit v okamžiku, kdy měly být použity. Práce s hromadami polštářů příslušela novicům. Jejich povinností bylo i uložit polštáře nazpět do skříně. Jednoho dne se stalo, ze právě skončilo jedno shromáždění a druhé se mělo konat krátce poté. Nový žák stál nerozhodně před polštáři a ptal se:
“Má to cenu dávat na tu chvíli polštáře do skříně, když se za deset minut vyndají, trochu přeskládají, a dobrá polovina jich přijde přesně tam, kde byly předtím?”
“A máš teď něco jiného na práci?,” dostal žák odpověď.
“Jistě,” zaradoval se, “moc by mě zajímalo, jak jsme se včera učili, že někteří Buddhové žijí tisíce let a někteří jen okamžik, jak je to možné?”
“Dokonce jsou i takoví Buddhové, kteří žijí právě deset minut.”
DÍVKA
Tanzan a Ekido jednou putovali blátivou cestou. Padal těžký liják. Když došli na křižovatku, spatřili tam dívku v krásném kimonu, jak se marně pokouší přejít přes rozblácenou cestu. Tanzan se dlouho nerozmýšlel, vzal dívku do náruče a přenesl ji na druhou stranu.
Ekido neříkal nic a zasmušile pokračoval v chůzi, dokud je nezastihla noc v klášteře. Pak už se nemohl udržet:
“My mniši se přece nemáme přibližovat k ženám,” vyčítal Tanzanovi, “a zvláště ne k těm hezkým… Je to přece pro nás nebezpečné! Proč jsi to udělal?”
“Vždyť jsem tu dívku nechal na té křižovatce,” odpověděl mu Tanzan s úsměvem, “jak to, že ty ji stále ještě nosíš s sebou?”
ROZBITÝ ŠÁLEK
Mistr Ikkyu býval bystrý už jako chlapec. Jeho učitel měl vzácný šálek, opravdovou starožitnost. Stalo se, že malý Ikkyu šálek rozbil a byl z toho vyděšen. Když uslyšel mistrovy kroky, schoval střepy za záda a začal otázkou:
“Mistře, proč musí lidé umřít?”
“Je to zcela přirozené,” vysvětloval starý mistr. “Všechno má svůj čas.”
Ikkyu ukázal rozbitý šálek a tiše dodal:
“Váš šálek měl právě svůj čas.”
DVĚ MELODIE
Jednoho deštivého dne přišel žák navštívit mistra.
“Tak jsi přišel,” řekl mistr.
Žák: “Ano, pane.”
Mistr: “To jsi jistě moc zmoklý.”
Žák: “Netlučte na tenhle buben.”
Rozhovor poslouchali ještě jiní dva žáci a prvý řekl:
“Není tu kůže, tak na jaký buben bubnovat?” A druhý řekl:
“Není tu buben, tak na jakou kůži bubnovat?”
Mistr nakonec poznamenal:
“Jakou máme dnes pěknou melodii!”
Když přišel čas oběda, mistr sám tloukl na buben a žák přitančil do místnosti s miskou.
Když to mistr uviděl, odložil paličky a řekl:
“A co je tohle za melodii?”
Žák: “Melodie číslo dvě.”
Mistr: “A co je melodie číslo jedna?”
Žák si naplnil misku rýží z kotle a odešel.
(Výběr krátkých Zen-buddhistických textů “Mistři a žáci” sestavený Petrem Pavlíkem na stránkách lampa.cz)
