Bláznivá, ale milá a rošťácky přitažlivá zdála se myšlenka, že ačkoliv vstupuji do metra ve 14:53, budu tam, kde potřebuji v teoreticky možném, prakticky však téměř nereálném čase – v 15:15, tedy za 22 minut.
Dobrá, zahrajem si s Vesmírem takovou hru! Půjdu si za svým bláznivým “snem” a také ho dosáhnu! Vesmír mi už pomůže:)
A skutečně, začátek se zdál více než nadějný.. Přijdu na nástupiště a metro je tu! Nastoupím do soupravy a.. tu mám čas na chvilku se zastavit.. přemýšlet… a tak přemýšlím.. Nestoupla jsem si špatně? Jsem upravená? Proč na mě ta paní tak kouká? Kam mám koukat já? ………… A na co to vlastně myslím???
A můj cíl se mi na chvilku zcela ztratí z mysli.
Metro dojede na přestupní stanici a já se ocitám nejdále od dveří, jak jen můžu. Dám přednost všem před sebou a p o m a l u pospíchám. Chvilka zaváhání přijde, když stařenku před sebou elegantně neoběhnu, jako to dělám obvykle, ale zastavím se! a počkám, až odbočí do vedlejší chodby, abych mohla pokračovat dále… Ale to už slyším známý ženský hlas, kterým všem, kdo nezaváhali, oznamuje, že mají ukončit nástup. A těm ostatním, že se dveře se zavírají. A skutečně, dveře se mi zavřou téměř před nosem. Koukám na svůj bláznivý sen, jak mi před očima ujíždí.. a říkám si, jak poučné to je…
Nedělejme ze svých snů ušlé příležitosti. Nespouštějme je ze zřetele a jděme si za nimi stále. A hlavně, nezastavujme se…
A neřešme se tolik:)
Pěkný uvolněný den vám přeje Jana o:)
